Dysplazie je velmi složitá věc a čím víc o ní čtu, tím se utvrzuji v tom co si o ní myslím. Velmi se ztotožňuji s následujícím článkem, který jsem si vypůjčila i s uvedením paní autorky.

Dysplazie známá a neznámá

RNDr.Iva Stránská, Chovatelská stanice chodských psů z Vlčího dolu

 

Co to je dysplazie

Jedná se o postižení kloubu, nejčastěji kyčelního. Stupeň dkk stanovuje veterinární lékař, pro většinu plemen (i pro chodské psy) je vedením klubu chovatelů tohoto plemene stanoven v zájmu stejného posuzování jediný lékař, který dkk vyhodnotí. Pro nás je to Dr. Ekr z Hradce Králové. Snímky se ale zhotovují u různých lékařů dle bydliště majitele. Na příslušném stupni se podílí více faktorů, např. jestli je kloubní jamka dostatečně hluboká a uzavřená aby pojala celou hlavici stehenní kosti, stav chrupavky pokrývající tuto hlavici i vnitřní stranu jamky, úhel stehenní kosti a její hlavice atd. Konkrétní kritéria nebyla pro chodského psa pokud vím nikdy zveřejněna, ale je otázkou, jestli to vůbec lze jednoduše prezentovat. Bývá zvykem, že se stupeň stanoví s ohledem na všechny sledované faktory. Je ale obvyklé u jiných plemen, že např. pokud je úhel 100 stupňů nemůže být stupeň dkk lepší než 2 bez ohledu na to, že vše ostatní je relativně v pořádku. Podobně to platívá i pro jiné sledované znaky. Právě úhel je pravděpodobně problémem mojí fenky. Tedy podle toho, co mi orientačně řekl můj lékař při zhotovení snímku. Dysplazie kyčelního kloubu je záležitost rozšířená u všech plemen a to i malých, např. mopsů a samozřejmě voříšky nevyjímaje. Chodský pes má výhodu, že se jedná o lehké plemeno, a po pohybové stránce mu většinou ani vyšší stupeň dkk nečiní problémy. Pravděpodobně také např. deformace kloubních ploch bude bolestivější při pohybu než výše zmiňovaný menší úhel, což potvrzují i moje zkušenosti. Navíc známá chovatelka píše, že její nulový pes leonbergra měl po 9 roce výrazně větší pohybové problémy než jiný dokonce trojkový leonbergr. Dědičnost dkk je podle zdrojů, ke kterým jsem se dostala já, již prokázaná. Podle všech i zahraničních materiálů, které jsem četla, se jedná o polygenní dědičnost - na vývoji sledovaných znaků kyčelního kloubu se podílí více genů. Navíc je pravděpodobné, že aspoň některé z nich nebudou úplně dominantní případně se mohou projevy genů navenek navzájem ještě ovlivňovat při různých kombinacích. To značně komplikuje ne-li přímo znemožňuje odlišit od sebe dva typy jedinců, které bychom si přáli asi nejvíce : oba mají stejný výsledek rtg 0/0, ale zcela jiné genetické založení. Jeden je skutečně zdravý a vlohy pro dkk nebude předávat ani svým potomkům. Druhý má vlohy pro dkk třeba i velmi podobné nemocnému jedinci, jen díky šťastnější kombinaci genů a případně vhodné výživě a málo pohybu především v nejútlejším věku je u něj projev dkk navenek potlačen. Po takovém jedinci budou ale odchovy poměrně špatné, protože potomci již nemuseli mít na namíchání genů či podmínky výživy a pohybový režim stejné štěstí. Právě proto se dysplazie může projevit i po několika generacích nulových předků, a to bohužel i v dost vysokém stupni. Odtud tedy podle mého pramení názory, že dědičná není.
O dysplazii kyčelního kloubu jsem se začala zajímat, když mě začátkem roku 2002 šokoval dkk 2/2 mojí feny. Vybírala jsem asi dva roky, aby byla z co nejzdravější rodiny, negativní všechny zrentgenované předky a předpokládala jsem, že problémy nebudou. Fena měla kvalitní výživu, neběhala u kola, jen jsme chodili na velmi dlouhé vycházky a přes den měla volnost na zahradě. Po nepříjemném překvapení jsem se snažila v různé kynologické literatuře, na internetu i u veterinářů a chovatelů najít odpověď na otázku, proč má dysplazii a jestli jsem to případně mohla já nebo chovatelka ovlivnit. Myslela jsem, že musí existovat nějaké jednoznačné vysvětlení, nějaký návod, jak u případného dalšího psa dopadnout lépe. Čím déle se ale snažím si informace nějak rozumně utřídit, tím více chápu, proč se k této problematice většina odborníků, kteří si chtějí udržet dobré jméno, vyjadřuje značně diplomaticky.Tak může v běžné populaci tento problém stále vyvolávat řadu pověr vedoucích mimo jiné třeba k představě, že se jedná o další chorobu šlechtěných zvířat, že bezpapíráci a voříšci jsou zdraví. Samozřejmě že se to tak jeví, protože tato zvířata nikdo nerentgenuje.Když se vyskytnou problémy, zvíře se bez problémů či komentářů v časopise uspí a rodina si hned pořídí nástupce. Mimochodem právě z těchto jedinců nedávno choďáci vyšli.. Chtěla bych jako laik kynolog a zároveň přírodovědec zkusit pro zájemce přiblížit a shrnout poznatky jiných. Nemá smysl se tématu vyhýbat. Doufám, že se mi podaří přesvědčit i ostatní, že dkk sice je problém, ale jen jeden z mnoha, který se navíc velmi těžko ovlivňuje či předvídá. Stejná pozornost se musí věnovat i jiným dědičným chorobám a povaze psů i jejich exteriéru.

Celý problém se dá podle mě rozdělit na dvě oblasti - genotypovou (co má dáno po předcích ) a fenotypovou ( jestli se dkk projeví a jak ).

Genotypová oblast je podle mě zásadní. Podle většiny zdrojů je již prokázané, že se na dědičnosti podílí více genů. Navíc nejsou pravděpodobně dominantní, tj. k projevení ve fenotypu - dkk - je jich potřeba více, po obou rodičích. Nositelé vloh pro dkk tak mohou být navenek negativní, a to i po několik generací, a při vhodném "namíchání" genů u určitého potomka má tento takovou výbavu, že se třeba i při sebelepší stravě a umírněném pohybu dkk projeví, a to i bohužel ve vysokém stupni. Jeho sourozenci však mohou být zdraví nebo s různou dispozicí pro dkk, která se pak může nebo nemusí projevit navenek a opět v různém stupni, podle stravy a režimu toho kterého jedince. Jak jednoduché a přehledné!
Podle dostupných informací začínal chov chp asi před 15 lety na "voříšcích", kteří splňovali předpoklady exteriérové i povahové - samozřejmě to nešlo ani jinak. Kvůli rychlému sjednocení typu začal chov na 3 jedincích - feně Bessy a psech Bleskovi a Dixim. Časem ještě přibyli další asi 3 jedinci, podíl jejich krve je však podle mých zjištění u většiny choďáků minimální nebo žádný. Všichni současní choďáci jsou tedy v podstatě vzdálení bratranci, i když budou průkazy původu vypadat jakkoli nepříbuzně. Je nutno si uvědomit, že právě u těchto zakladatelů chovu nelze ani odhadnout, jak na tom byli z hlediska vloh pro dkk, jak píšu výše. Nemá však smysl propadat panice, protože právě u dlouhodobě kontrolovaných chovů (německý ovčák, hovawart, ...) se v podstatě nedaří příliš ovlivnit procento negativních, pouze snížit výskyt vyšších stupňů dkk. Dokonce budu-li volně citovat názor německé dlouholeté chovatelky hovawartů, jediným úspěchem třicetileté selekce je to, že se nemoc dále nerozšířila!!! Statisticky je prý též zhruba jedno, jestli jsou rodiče oba negativní nebo jen jeden, potomci jsou na tom téměř stejně.

Fenotyp jedince, tj. jestli má dkk a jaký stupeň, lze podle některých výzkumů až z více než 60% (!!!) ovlivnit. Tato možnost se však často liší podle plemene.